Historie tkací techniky

 1.1. TEXTILNÍ TECHNIKA NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA DO 18. STOLETÍ
        1.1.1. TEXTILNÍ TECHNIKA RUČNÍ
                 1.1.1.1. Předení
                 1.1.1.2. Tkaní
                 1.1.1.3. Tkací stavy
 1.2. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU v LETECH 1870-1918
 1.3. TEXTILNÍ TECHNIKA V ČECHÁCH V ROCE 1890
        1.3.1. POHON TEXTILNÍCH STROJŮ
 1.4. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1918-1945
        1.4.1. TKALCOVSKÉ STAVY
                 1.4.1.1. Nástavný automat Hrdina
                 1.4.1.2. Nástavný automat Satrapa
 1.5. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1945-1958
        1.5.1. Tkací stavy
        1.5.2. Listovky a žakáry
 1.6. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1958-1980
        1.6.1. STROJE PRO PŘÍPRAVNY TKALCOVEN
                 1.6.1.1. Soukací stroje
                 1.6.1.2. Skací stroje
                 1.6.1.3. Snovací stroje
                 1.6.1.4. Pomocná zařízení pro přípravny
        1.6.2. TKALCOVSKÉ STROJE
                 1.6.2.1. Tkací stavy
                 1.6.2.2. Listovky a žakáry

TEXTILNÍ TECHNIKA V ČECHÁCH V ROCE 1890

Žakáry a listovky vyráběly i další firmy: Schelling a Stäubli v Žandově, Tanvaldská strojírna, A. Hohlbaum v Krnově a Matuška v Náchodě.

Prošlupní ústrojí excentrové vrchní mělo listy zavěšené na úhlových pákách, ovládaných táhly. Vyrábělo se 5listové a 8Iistové u firmy J. Horák v Lomnici nad Popelkou a mělo dobrou technickou úroveň. Tato firma dále vyráběla i různé doplňky pro stavy: přístroje na tkaní středních okrajů, osnovní a zbožóvé vály, stojany na vály, zalomené hřídele, měřicí rektometry a náhradní díly pro stavy.

Koženou výstroj pro stavy, babky a prohozní řemeny vyráběla firma W: Luttna ve Varnsdorfu, zaměstnávající na 100 dělníků. Dalšími výrobci byli J. Pick v Ústí nad Orlicí a Popper v Jaroměři, F. Polický v Jaroměři a M. Hajniš ve Vamberku.

Tkalcovská brda i jednotlivé nitěnky, posuvné i žakárové, nadále vyráběla firma I. Hornych v Lomnici nad Popelkou, která v roce 1873 přešla na tovární výrobu. Ocelové nitěnky v libovolném provedení byly specialitou této firmy. Podobný výrobní program měla firma J. Pfenninger v Mšeně nad Nisou, založená roku 1894.

Paprsky ocelové i mosazné, smolené nebo cínované, a to od nejjemnějších druhů hedvábnických až po nejhrubší stavy kobercové, vyráběla firma I. Hornych v Lomnici nad Popelkou. Stejný výrobní program měla i brněnská firma R. Stoklassek, továrna na stroje, paprsky a tkalcovské náčiní, založená roku 1908.

Další brněnskou firmou s obdobným výrobním programem byl J. W. Ludwig. Od roku 1896 vyráběla paprsky hořická firma Seliger a Kraus. Ve stejném roce začala v Hořících s výrobou brd firma J. Juliš. Oba závody však pro tvrdou konkurenci větších firem brzy zanikly. Známým výrobcem byla firma J. Hanuš ve Stružinci.

Člunky z persimonového, kornelového nebo zimostrázového dřeva, a to v různých velikostech a provedení, vyráběla firma I. Hornych v Lomnici nad Popelkou: Dále se zde vyráběly veškeré hřebeny pro snovací a šlichtovací stroje, dřevěné žakárové karty a různé typy prohozních ramen. Firma E. Bäumelt ve Dvoře Králové nad Labem, založená roku 1880, vyráběla člunky, osnovní vály a dřevěné cívky. Zaměstnávala na 50 OSOb.

REVOLVEROVÝ STAV Výrobce: A. John, Potočná (r. 1910)

Soukací stroje nadále vyráběla firma G. Liidorf v Šenově. Byly to moderní stroje, jejichž pracovní části byly z kvalitní oceli, která zamezovala nadměrné opotřebení. Útkové a osnovní soukací stroje, snovací, navíjecí a skládací stroje, rektometry, paprsky a člunky vyráběla náchodská firma J. Matuška, založená roku 1882. Soukací stroje vyráběla i firma Schelling a Stäubli v Žandově. V roce 1905 dodávala útkové a křížem soukací stroje s válcovým nebo kuželovým návinem. Hrubé soukací stroje pro lnářské a konopářské příze vyráběla firmo E. Bauch v Hostinném, založená v roce 1911.

ŽAKÁROVÝ STROJ (konec 19. stol.)
POHON TEXTILNÍCH STROJŮ

Člověk byl v naší textilní výrobě první hnací silou. Vodní síla, která v první polovině 19. století již převažovala, se začala uplatňovat od 14. století při pohonu stoupových valch. Žentourový pohon s využitím dobytčí síly se používal pro pohon strojů na přelomu 18, a 19. století tam, kde chyběla síla vodní.

Parní stroj k pohonu textilních strojů se prvně použil v r. 1785 v Anglii v bavlnářské přádelně, v českých zemích v r. 1814 v brněnské Wünschově vlnařské továrně. V roce 1816 byl postaven další stroj s výkonem 7,5 kW v továrně Offermannově. Další stroj se začal v Brně používat až v roce 1834. O šest let později tam zavedli 24 strojů o výkonu 200 kW, vesměs v soukenických továrnách.

V Čechách se první stroj uvedl do chodu v roce 1823 v Kittelově přádelně v Markvarticích u Jablonného v Podještědí. Další stroje byly instalovány v roce 1824 ve Verneřicích, v r. 1829 ve Smržovce a v roce 1830 v boleslaoské kartounce Köchlin a Singer. Tamější stroj měl výkon 12 kW. V Liberci vlastnil první parní stroj v roce 1835 podnikatel Keil, druhý v r. 1838 Liebieg. Pod kotly parních strojů se topilo jizerskou rašelinou, později hrádeckým Iignitem. Po r. 1838 pracovaly na Liberecku 4 další parní stroje.

No Slovensku začal první parní stroj s vykonem 12 kW pracovat v roce 1832 ve vlnařském závodě A. Forgáha v Holíči u Lučence.

Pohon textilních strojů se v roce 1846 v rakouské monarchii zajišťoval již z 52 procent parními stroji. Jednotlivá textilní odvětví byla zastoupena:

     bavlnářské . . . . 46,3%
     vlnařské . . . . . . 52,3%
     lnářské . . . . . . . 1,4%

Výbušný motor se koncem 19. století stal dalším energetickým zdrojem, který se však v textilní výrobě používal jen omezeně.

Elektřina jako nový energetický zdroj se použila k pohonu tkacího stavu prvně v roce 1879 v Německu. V českých zemích se elektromotory ojediněle používaly na různých místech a v různých průmyslových odvětvích po roce 1891. Postupem doby se tento výhodný energetický zdroj prosazoval stále víc. Od hnacích transmisí se přecházelo k jednotkovému pohonu, poprvé použitému v bavlnářské přádelně náchodské firmy Bartoň již v roce 1912. Těsně před první světovou válkou se jednotkový náhon prstencových spřádacích strojů používal v Mautnerových závodech v Ružomberku. Pražská Kolbenka již v roce 1906 elektrifikovala několik přádelen, které v té době prodělávaly konjunkturu.

V roce 1914 začala první světová válka, na niž nebyl rakousko-uherský průmysl vzhledem k dlouhé době jejího trvání připraven. V textilním průmyslu chyběly zásoby dovážených surovin, takže například objem výroby bavlnářské příze poklesl koncem války zhruba na jedno procento předválečné produkce. Také textilní průmysl postihl odchod kvalifikovaných pracovníků na frontu, takže v roce 1916 pracovala zhruba již jen třetina bavlnářských stavů. Podobná situace byla i v odvětví vlnařském, kde se rovněž projevil citelný nedostatek surovin. Přádelny mykané příze však brzy začaly vyrábět pro válečné potřeby a již v průběhu roku 1916 dosáhly plné zaměstnanosti. Stále větší měrou se však přecházelo na náhražkové suroviny: strojenou vlnu, kopřivy a dokonce i papír.

Po roce 1916 začala klesat výroba železa a oceli, průmyslová zaostalost ve strojírenské výrobě se během války dále prohloubila. V lehkém průmyslu, hlavně textilním, rychleji zastarávaly technické fondy. Strojírenská výroba, zaměřená na válečné potřeby, nebyla schopná zajistit ani nejnutnější náhradní díly, natož pak nové stroje.

V r. 1918 skončila první světová válka rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem samostatného Československa.