Historie tkací techniky

 1.1. TEXTILNÍ TECHNIKA NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA DO 18. STOLETÍ
        1.1.1. TEXTILNÍ TECHNIKA RUČNÍ
                 1.1.1.1. Předení
                 1.1.1.2. Tkaní
                 1.1.1.3. Tkací stavy
 1.2. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU v LETECH 1870-1918
 1.3. TEXTILNÍ TECHNIKA V ČECHÁCH V ROCE 1890
        1.3.1. POHON TEXTILNÍCH STROJŮ
 1.4. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1918-1945
        1.4.1. TKALCOVSKÉ STAVY
                 1.4.1.1. Nástavný automat Hrdina
                 1.4.1.2. Nástavný automat Satrapa
 1.5. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1945-1958
        1.5.1. Tkací stavy
        1.5.2. Listovky a žakáry
 1.6. ČS. TEXTILNÍ STROJÍRENSTVÍ V LÉTECH 1958-1980
        1.6.1. STROJE PRO PŘÍPRAVNY TKALCOVEN
                 1.6.1.1. Soukací stroje
                 1.6.1.2. Skací stroje
                 1.6.1.3. Snovací stroje
                 1.6.1.4. Pomocná zařízení pro přípravny
        1.6.2. TKALCOVSKÉ STROJE
                 1.6.2.1. Tkací stavy
                 1.6.2.2. Listovky a žakáry

TEXTILNÍ TECHNIKA NA ÚZEMÍ ČESKOSLOVENSKA DO 18. STOLETÍ

TEXTILNÍ TECHNIKA RUČNÍ

Vřetenové přesleny a osnovní závaží, nalézané v archeologických objektech z 2. tisíciletí před n. I., jsou nejstaršími doklady textilní techniky na našem území. Nejstarší textilní výroba je ve světě doložitelná již od 7. tisíciletí před n. I.

Předení se v nejstarší době provádělo na ručním vřeteně, které sestávalo z dřevěného dříku tloušťky 6 až 12 milimetrů a délky 25 až 50 centimetrů. Na dříku byl, přibližně ve spodní třetině, nasazen přeslen z keramiky, nepálené hlíny nebo kosti. Jeho hmotnost určovala minimální pevnost nitě. Svisle visící vřeteno muselo totiž správně napínat předenou nit. Tvary přeslenů byly různé: diskovité, soudečkové, válečkové i jiné. Často se zdobily různými vrypy.

Přeslice sloužila k uložení vlákniny pro spřádání. Byla zpravidla tyčového tvaru. Upevňovala se k pasu leny nebo k lavici. Vláknina se k ní přivazovala stuhou.


RUČNÍ VŘETENO 1 . . . vřeteno 2 . . .. přesleny (2. tisíciletí před n. L)

V našich zemích je tato spřádací technika doložena archeologickými nálezy zejména z doby keltského a staroslovanského osídlení. Ve středověku vyráběli vřetena specializovaní "vřetenáři". Ruční vřeteno se v domácké výrobě na území našeho státu udrželo až do konci 19. století.


ČESKA PŘADLENA Z VELISLAVOVY BIBLE (kolem r. 1320)

Spřádací kolo sestávalo ze stojánku s vestavěným kolem, které šňůrovým převodem pohánělo horizontálně uložené vřeteno. Původní přeslen zde byl nahrazen drážkovanou kladičkou, přes niž běžela od hnacího kola šňůra. V nejstarší době se kolo roztáčelo uchopením za loukotě, později hnací klikou. Větší kolo, někdy až dvoumetrového průměru, mívalo i funkci setrvačníku. Vřeteno bylo vedeno v ložiskách tak, aby jeho vrchol byl volný a pod úhlem větším než 90 stupňů na něj mohla nabíhat zakrucovaná příze a navíjet se na cívku. Na spřádacím kole bylo možno vyrábět velmi jemné a stejnoměrné příze.

Historie spřádacího kola začala někdy počátkem našeho letopočtu na Blízkém východě. V západní Evropě se objevilo počátkem 12. století. V českých zemích je jeho používání nepřímo doloženo v roce 1335 v brněnských "početních" knihách. Přímé údaje o spřádacím kole pocházejí z roku 1401 ze Slavonic. Zmínka je o něm i v Žídkově Správovně z druhé poloviny 15. století.


SPŘÁDACÍ KOLO (od 13. století)

Kolovrat, umožňující současné zakrucování a navíjení spřádané příze, byl dalším význačným objevem ve spřádací technice. K tomu bylo vyvinuto křídlové vřeteno, které mělo část své osy v podobě trubice obrácené k přadleně. Trubka končila po stranách dvěma otvory pro vedení příze. Za nimi vybíhalo dvouramenné křídlo obepínající cívku. Obě ramena byla opatřena háčky nebo kolíčky. Na plné vřetenové ose byla navlečeno přírubová cívka. Vřeteno s navlečenou cívkou bylo horizontálně uloženo v ložiskách tak, aby byl snadný přístup k cívce a plná se mohla snadno vyměnit.

K současnému zakrucování a navíjení příze mohlo dojít jen tehdy, když se cívka a vřeteno otáčely rozdílnou rychlostí. V Čechách se vyráběl kolovrat s tzv. "českým" vřetenem, u něhož byla poháněna pouze cívka, jejíž jedna příruba měla drážku pro hnací šňůru. Křídlo bylo vlečeno rotující cívkou tahem příze, přičemž bylo brzděno zatíženou šňůrkou. Tento kolovrat se tak stal prvním českým přínosem v textilní technice.

Kolovrat se zpočátku vyráběl s ručním pohonem. Jeho nejstarší vyobrazení pochází z roku 1480. Šlapací kolovrat je prvně uváděn počátkem 16. stol. O dvouvřetenovém kolovratě je první zmínka v roce 1681 v Anglii. V českých zemích jej v 18. století propagovala brněnská novátorka Sedlmayerová. V roce 1779 bylo a jilemnickém panství na 200 dvouvřetenových kolovratů. Práce na nich byla produktivnější, ale podstatně náročnější na zaučení. Sedlmayerová byla naší první textilní novátorkou.

Česká středověká terminologie nerozlišovala "spřádací kolo" a "kolovrat". Nejstarší české vyobrazení známe z Komenského knihy Orbis pictus z roku 1669, z něhož však není jasné, zda jde o spřádací kolo nebo o kolovrat.

Kolovrat se zrychleným pohonem vřetena se začal používat v českých zemích v druhé polovině 18. století. Vyznačoval se zvětšeným převodem na vřeteno, a to až v poměru 1 : 85. Měl sice vyšší výkon, avšak na úkor kvality příze.

lovraty v našich zemích vyráběli "kolovratníci". Křídla z tvrdého dřeva k nim zhotovovali "píraři", kovová kováři. Všichni tito řemeslníci byli středověkými předchůdci našich textilních strojařů.

Textilní surovina se od nejstarší doby rozvolňovala ručně. Cupovala se mezi


KOLOVRAT ŠLAPACÍ (od 16. století)

prsty, někdy se rozčesávala i hrubým kartáčem s kovovými hroty. Jemnější kartáče se používaly k mykání. Vyráběli je "krampnéři".


KŘÍDLOVĚ VŘETENO ČESKĚ Kř . . křídlo C . . cívka Př . . . příze Š. . . . hnací šňůra (18.století).


PŘiPRAVA A ZPRACOVbNi LNU J. Á. Komenský "Orbis pictus" (r. 1669)

Tkaní se provádělo no jednoduchém stavu, který byl znám již v předhistorické době. Nejjednodušší stav bezprošlupový měl mezi dvěma do země vetknutými kůly asi ve výši 2 metrů horizontálně upevněnou tyč, z které byly spuštěny osnovní nitě. Tyto napínaly závaží s navinutou zásobou jednotlivých osnovních nití. Na horní tyč, která byla předchůdcem zbožového válu, se navíjela i tkanina. Útek byl navinut na dřevěnou nebo keramickou cívečku a mezi osnovními nitěmi se spolu s cívkou proplétal.

Dokonalejší byl stav stojatý prošlupový, jehož osnovní nitě byly rozděleny do dvou částí dělicí tyčkou, tzv. "činkou". Jedna osnovní soustava procházela šňůrkovými očky nitěnek, které byly navázány na tyčce zvané "list". Jejím odtažením od svislé osy stavu směrem k tkalci se vytvářel tzv. "přední" prošlup. Povolením listu zaujaly závažími napínané nitě svislou polohu. Druhá polovina osnovy se


TKACÍ STAV STOJATÝ ZV . . . zbožový vál L list 1. a 2. fáze otvírání prošlupu (2. tisíciletí před n. L)

musela poněkud odklonit od tkalce. Útek se zanášel jednorázovým prohozením útkového návinu přes celou šíři stavu. Tím se podstatně zrychlilo tkaní.

Osnovní závaží se objevují v různých archeologických objektech i na našem území a dokládají tak zdejší tkací techniku. Staří Slované znali tento typ stavu., Nasvědčuje tomu i jeho pojmenování, zřejmě odvozené od slovesa "stati".

Jiné typy stavů, jako stav destičkový, mřížkový nebo hřebenový, sehrály v tkací technice jen podružnou roli.

Stav ležatý byl řešen tak, že hotová tkanina se vedla na zbožový vál, zatímco osnova postupovala přes vodicí válec za současného napínání závažím. Útek se zanášel jednorázovým prohozením útkové cívky prošlupem. Ten se vytvářel zvedáním listu, kterým procházela polovina osnovy. Stoupáním a klesáním listu se střídavě vytvářel spodní a vrchní prošIup.

Nožní ovládání prošlupu zrychlilo tkaní a větší měrou uvolnilo tkalcovy ruce. V Evropě se ležatý stav začal používat poměrně brzy. V 13. století byl již poměrně technicky dokonalý. Nejstarší jeho vyobrazení pochází z Norimberka z roku 1367(11). Tkací stav používaný v našich zemích popsal v roce 1598 ve svém Slovníku D. Adam z Veleslavína.

Ležaté stavy vylepšené zařízením na snadnější ovládání osnovního a zbožového válu se používaly do konce 19. století. Nazývaly se "regulátorové". Ve středověku stavy vyráběli "stavečníci", což byli specializovaní tesaři. Paprsky ke stavům vyráběli "paprskáři".

Rychloběžný člunek (puzený, létací) vynalezený J. Kayem v roce 1733 v Anglii měl dva válečky, po nichž se pohyboval jako miniaturní vozíček. Po obou stranách bidla byly umístěny člunečníky, v nichž se nacházela pudítka ovládaná tažnou šňůrou. Jejím prudkým trhnutím se vymrštilo pudítko a tím i člunek. Šňůra byla uprostřed stavu zachycena v rukověti, kterou tkadlec držel v levé ruce. Rukovětí trhnul vždy tím směrem, kterým měl člunek proletět. Tento vynález umožnil prohoz člunku jedním tkalcem, a to i na širokém stavu.

V českých zemích se tento prohozní systém ojediněle používal již koncem 18.


TKALCOVSKÁ DiLNA VE STŘEDOVĚKU "Book of Trade" (r. 1310)

století. Z té doby je doložen v Josefově Dole u Mladé Boleslavi a v Zákupech. Všeobecně se zaváděl začátkem dvacátých let 19. století. Jeho zavedením v soukenické výrobě se produktivita tkaní zvýšila až trojnásobně. V osmdesátých létech 19. stol. mohl soukenický tkadlec v Humpolci vyrobit s tímto člunkem až 70 metrů sukna za týden. V Ústí nad Orlicí v roce 1885 tkal jeden tkadlec při 13hodinové pracovní době asi 10 metrů plátna za týden.

Složité vzory bylo možno vytkávat na tzv. "damašském stavu", který se do Evropy dostal za křižáckých válek. Systém


TKACÍ ČLUNEK (18. stol.)

pracoval se soustavou samostatně ovládaných nitěnek. Po šíři stavu se vzory opakovaly v raportu. Od každého raportu byly vyvedeny nitě, vytvářející společný raport. Nitěnky byly svázány do řadicích šňůr, zakotvených v očíslované desce. V každé řadicí šňůře bylo potom tolik nitěnek, kolik bylo raportů v šíři tkaniny. U tohoto stavu měl tkadlec pomocníka, který taháním šňůr ovládal požadovaný prošlup pro tvorbu příslušného vzoru.

Vývojem prošlupních systémů se zabývala celá řada vynálezců: Bouchon (roku 1725), Falcon (roku 1728), Vaucanson (roku 1745), Genen (roku 1749), Lapra (roku 1757), Tisard (roku 1759) a řada dalších. Žádnému z nich se však nepodařilo podstatněji ovládnout tuto složitou techniku. Teprve Francouz Ch. M. Jacquard koncem 18. století využil pro vzorovací účely děrované karty, které postupovaly přes snímací zařízení. Kombinací děr na kartách bylo možno vytvářet i ty nejsložitější vzory. Tam, kde do otvoru pronikly ovládací. jehly, vypínaly se platiny nadzvedávané noži. Tím se do pohybu uváděly požadované nitěnky a tak se vytvářel požadovaný prošlup. Vynálezce dostal na tento systém, později známý jako "žakár", v roce 1800 patent. Děrované karty se o 150 let později staly duší samočinných počítačů.

Žakáry se objevily poprvé v rakouské monarchii v roce 1816. V českých zemích jsou prvně zaznamenány v Liberci v roce 1825. V Brně je v roce 1839 vyráběl R F. A. Bonner u firmy Schöller.

Stuhový stav se vyznačoval nuceným pohybem člunků z obou stran stavu poháněnou ozubenou tyčí. Člunky měly na povrchu ozubení, zapadající do prohozního mechanismu. Pracovalo vždy tolik člunků, kolik se tkalo stuh. Útkové cívky se umísťovaly v oblouku speciálního člunku, který mohl být do prošlupu zanášen bud' v rovné, nebo v obloukové dráze. Byl to první tkací stav, který bylo možno pohánět jinak než lidskou silou. V Německu se objevil v roce 1530. V českých zemích je prvně uváděn v roce 1787, na Slovensku v roce 1819.

Osnova stavu se v nejstarší době navíjela přímo na osnovní závaží stojatého stavu. Ve středověku se začala používat vertikální snovadla, na nichž se příze snovala z napředených nebo nasoukaných cívek. Do stavu se zakládala v podobě osnovních vratidel.

O soukání hovoří již archeologické nálezy ve 2. tisíciletí před n. I. Soukací zařízení sestávalo ze dvou jehlanů nebo kuželů z vypálené hlíny o výšce asi 30 centimetrů. V jejich stěnách byly vyhloubeniny, do nichž oběma konci zapadalo horizontálně vložené vřeteno. Dva takovéto kužely držely vřeteno, které se při soukání roztáčelo dlaní ruky.

Ve středověku se soukací zařízení vyrábělo tak, že vřeteno se otočně uložilo do dřevěného stojánku a doplnilo větším setrvačníkem. V pozdější době se k soukání


RYCHLOBĚŽNÝ ČLUNEK - prohozní zařízení (zač. 19. stol.)

používalo upravené spřádací kolo. Někdy se upravoval na soukání i kolovrat záměnou křídlového vřetena za tzv. "soukací strojek''.

Skací (smotávací) hedvábnický stroj zvaný "molina" měl vřetena rozmístěná v kruhu, aby se snadněji dala pohánět jediným řemenem. Nasoukané cívky se nasazovaly na vřetena. Příze se z nich odtahovala přes jednoduchou "kampanelku" a niťové vodiče dále na viják, který byl umístěn nad náhonovým kolem. Obsluha uprostřed stroje stála tak, že jí nitě procházely nad hlavou. Průměr stroje byl někdy až 5 metrů. Stroje s vodním pohonem se objevily v Itálii již v roce 1340. Na Slovensku byl smotávací stroj postaven v roce 17870).

Pletení ručními jehlicemi je starého data. Začátky se přesněji nepodařilo určit. Pletařský zátažný stávek, který vynalezl Angličan W. Lee v roce 1589, se vyznačoval tím, že zapletení očka zajišťovala příslušná háčková jehla. K ovládání jehlových háčků sloužila zvláštní lišta.


SNOVADLO (18. stol.)

Mezi jehlami byly pohyblivé platiny, pomocí kterých ručně předložená příze vytvořila očka. Tak se vytvářela celá řada oček, z nichž najednou vznikl jeden řádek pleteniny. V tom spočívala revolučnost Leeova vynálezu.

Tento vynález byl z hlediska strojírenských možností předčasný, neboť výroba pletacího mechanismu byla velmi náročná. Háčkové jehly potřebovaly na zavírání zvláštní ovládací lištu, což činilo jisté potíže. Jazýčková jehla, která se stala základem pletařských strojů, byla objevena později. Teprve stoupající strojírenská úroveň umožnila i tehdejší vývoj pletací techniky.

Do českých zemí se první zátažné stávky dovezly v roce 1697 ze Saska do punčochářské manufaktury v Oseku u Duchcova. Ještě v roce 1805 byl "pletací stroj hodnocen mezi všemi stroji, parní nevyjímaje, strojem nejdůmyslnějším". V průběhu 18. a 19. století se některými úpravami zlepšila kvalita pletařských stávků. V Krásné Lípě vynalezl v roce 1818 G. Preissger stávek bez lisu, jehož výkon se zvýšil asi o čtvrtinu.

Tkací stavy byly zpočátku zastoupeny "regulátorovým stavem", který byl přechodným typem mezi ručním a mechanickým stavem. V principu to byl ještě stav ruční, doplněný o snadno ovládatelný osnovní a zbožový regulátor, které bylo možno ovládat jednoduchým úkonem tkalce. Tím se výkon stavu zvýšit v poměru k ručnímu zhruba na dvojnásobek.

Tkaní mechanické se ve svých úvahách pokoušel řešit již Leonardo da Vinci. Jako většina jeho vynálezů nebyly ani tyto realizovány. Prvním mechanickým stavem byl stav stuhový, postavený v roce 1548 v Gdaňsku. Poháněl se ručně kývavým pohybem bidla. Šlo o první stav, který bylo možno teoreticky pohánět jinou než lidskou silou. Nebyl však použitelný na výrobu širších tkanin.

V Německu bylo jeho používání zakázáno po tkalcovských bouřích dekretem z roku 1685. V českých zemích se údajně stuhový stav prvně vyskytl v Brně v roce 1787, na Slovensku je doložen v roce 1819 v Bratislavě.

Mechanický stav vynalezl Angličan E. Cartwright, který v roce 1785 postavil první mechanickou tkalcovnu na světě. Jeho stav byl příliš členitý, namísto osnovního válu měl dokonce cívečnici. Výkon odpovídal stavu ručnímu.

V Německu začal první mechanické stavy vyrábět v roce 1815 Hartmann v Saské Kamenici (dnešní Karl-MarxStadt). V českých zemích začal první mechanický stav pracovat v roce 1832 v boleslavské kartounce Kóchlin a Singer.


TKACÍ STAV RUČNÍ (konec 18. stol.)

Další mechanické stavy, s velkou pravděpodobností již tuzemské výroby, pracovaly v roce 1834 u firmy Herzig v Proseči nad Nisou. Na Slovensku bylo 10 "mechanizovaných" stavů v bratislavské tkalcovně N. Oppenheimerové v roce 1844.

Bavlnářské stavy byly mechanizovány jako první.

Hedvábnické mechanické stavy jsou prvně uváděny v Moravské Třebové v roce 1845, není však znám jejich počet.

Doba, za kterou se v našich zemích objevila nová tkací technika od jejího vynalezení:
mechanický stav . . . 45 let
žakár ruční . . . . . . . 25 let

Přehled počtu strojních vlnařských vřeten





SOUKACi STROJ (konec 18. stol.)

Mechanizace tkaní nepředstavovala zdaleka tak výrazné zvýšení produktivity práce jako v technice spřádací. Pro podnikatele bylo výhodnější modernizovat ruční stav instalací rychloběžného člunku, který zvýšil produktivitu širokého stavu na dvojnásobek.

Výkony tkací techniky podle metrů zatkaného útku za minutu:
ruční stav . . . . . . . 10-20
rychloběžný člunek . . . . 30-40
regulátorový stav . . . . 50
mechanický Cartwright až 60
mechanický 20. léta . . . 60
mechanický 30. léta . . . 80

Mechanizace tkaní probíhala pomaleji, protože nepřinášela tak progresivní zvýšení produktivity jako mechanizace předení.

Pletařský zátažný stávek anglické výroby pracoval v 15 exemplářích na přelomu 17. a 18. století v sedleckém klášteře. Po roce 1753 jsou punčochové stávky uváděny v manufaktuře ve Kdyni. Další stávky pracovaly v severních Čechách.